náš klan sa volá NINJOVIA

Vlkodlaci - o lykantropii

Lykantropie je fenomén starý snad jako lidstvo samo. Je však těžké stanovit v kterém momentu vývoje se ze zvířete stal člověk a stejně těžké je říci, kdy začal mít potřebu se proměňovat zpět ve zvíře.
Důvodem mohla být potřeba bezprostředního kontaktu s přírodou jako hlavním hybatelem věcí, tím kdo dává i bere. Nebo v kulturách, kde byla zvířata uctívána, mohla být proměna v ně aktem zbožštění.
Symbolika zvířat se objevuje snad ve všech kulturách a náboženstvích, které jsme měli možnost poznat. Známe různé bizoní, ptačí a vlčí muže, kočičí ženy, většina egyptských bohů a amerických Velkých duchů na sebe brávala zvířecí podobu, šamani přírodních kultur se v transu stávali zvířaty uctívanými i těmi, která bylo třeba ulovit. Od nagualismu, tedy psychického (astrálního) spojení člověka se zvířetem je velmi blízko ke spojení, či snad prolnutí, fyzickému.

Podle dostupných zdrojů, a že jich vpravdě není mnoho, málokterý dlak nebo zvěromág rád hovoří o svých intimních záležitostech, je pravděpodobné, že lykantropii způsobuje nějaký činitel v krvi, nazvěme ho agens lycanthropus. Podle toho, jak se tento element do krve dostane, lze lykantropii rozdělit na tři druhy:
vrozená,
získaná,
naučená.

V případě vrozené lykantropie by tímto elementem mohla být dědičná informace, která, pokud je v krvi narozeného jedince aktivována, stává se tento dlakem. Jako mnoho dalších dědičných vlastností, není pravidlem, že se dlačím rodičům narodí dlak. Po mnoho generací může být tato vlastnost ukryta ve šroubovici DNA a objevit se nečekaně v rodině, kde nikdo netuší, že mají mezi předky lykantropa.

Teorie genu, však nestačí pro vysvětlení získané lykantropie. Neexistuje totiž gen, který by byl přenosný z krve jednoho jedince do krve druhého, jak se to děje při pokousání člověka dlakem. Zde se jako vysvětlení nabízí nákaza. Tato teorie, ač poměrně rozšířená, se mi nezdá být opodstatněná, nemyslím si totiž, že lykatropie je nemoc, nebo vada.
Existují také prameny, které získanou lykantropii popisují jako probuzení neaktivního činitele v krvi jedince aktivním, který do jeho krve přechází při pokousání. Znamenalo by to, že člověk, který nemá v krvi obsažen agens, nemůže být pokousáním nakažen. Tuto teorii nevyvracím ani nepotvrzuji.

Vysvětlení původu dlactví nabízí podle mě teorie naučené lykantropie. Domnívám se totiž, že šaman, zběhlý v přeměňování ve zvíře, mohl tuto schopnost, kterou dosud vždy aktivoval vědomě pravděpodobně v nějakém stavu změněného vědomí, zakódovat do své krve, tak, aby ji nemusel vždy složitě vyvolávat vědomě, ale aby aktivátorem byl například úplněk, kdy kmen konal obřady. Takto zakódovaný činitel mohl přecházet na šamanovy potomky, stejně jako při zasvěcovacím obřadu na šamana-čekatele, který tak nebyl nucen složitě se přeměňování učit. Činitel uložený v krvi se tak mohl začít postupně šířit a nekontrolovatelně zabydlovat v lidské populaci.
Domnívám se, že potomci šamanů - zvěromágů byli postaveni před dvě možnosti, mezi kterými nemohli volit. Buď se narodili jako dlaci bez možnosti tuto vlastnost vědomě ovlivňovat, nebo se u nich dědičný činitel neprojevil, i když ho předávali dál do genové výbavy svých potomků. Pokud by se tito jedinci chtěli stát zvířecími šamany, museli by se přeměnu sami naučit. Domnívám se totiž, že bez znalosti mechanismu spouštění přeměny, není možné ji vědomě provádět, přestože se u jedince dlačí činitel v krvi nachází.

Pokud se tedy chtěli stát šamany, museli nastoupit složitou cestu hledání a následné přeměny někde v buněčných strukturách vlastního já, spouštějící řetězovou reakci měnící samotnou podstatu jejich tělesného bytí.
Domnívám se, že složitost této přeměny je na hranici našeho chápání. Domnívám se, že je k ní potřeba jistá dávka počáteční energie nutné k přesunu elementárních částic uhlovodíkových vzorců. Domnívám se, že čím je zvíře, do kterého se mág přeměňuje méně biologicky příbuzné člověku, tím je tato potřebná energie větší. Také si myslím, že přeměna ve zvíře, které je objemově menší s sebou nese potřebu komprese tělesné hmoty, která se při přeměně zpět může projevit například silnou dehydratací nebo úbytkem tělesné hmotnosti. Tělo se při kompresi zbavuje vody, která tvoří jeho značnou část, odpařením do vzduchu. Část tělesné hmoty, která by menšímu zvířeti přebývala, nebo ho činila příliš těžkým, je převedena do antihmoty, tak, aby byl objem tělesné hmoty v trojrozměrném prostoru vyvážen.
Domnívám se, že přeměna vyžaduje hlubokou znalost vlastní fysiologie, somatologie, histologie, biochemie a neméně hlubokou znalost o zvířecím druhu, ve který se mág proměňuje. Také znalost fyzikálních zákonů našeho světa, elementárních částic, transformace energie a to nezbytně, protože celý proces proměny je zřejmě energeticky náročný.
Jakákoli i drobná chyba například při změně struktury DNA by mohla zapříčinit nevratné zhroucení fysického těla.

Domnívám se, že zvěromágové, kteří svou proměnu provádí vědomě a i ve zvířecí podobě udržují kontinuitu své osobnosti, myšlení, vzpomínek a vlastností, stejně jako dlaci užívající lektvary na zachování "zdravého rozumu", mohou být důkazem, že duše se v lidském těle neváže k žádné části jeho fysis, že nesídlí ani v mozku ani v srdci, protože v těch dochází při přeměně ke změnám, zvlášť v mozku zásadním, které by jistě zapříčinily ztrátu částí tohoto souboru, který nazýváme duše.
Dlaci a tedy i zvěromágové jsou známi svojí provázaností s astrálním světem. Astrální protějšek bytosti v podobě jakési aury je svázán s jejím fysickým bytím bez ohledu na jeho formu. To mě vede ke spekulaci:
Pokud existuje pro všechny fysické formy jedné bytosti jeden astrální protějšek, nebo chcete-li jedna duše, je to pro dlaky, kteří svým dlactvím trpí, naděje. Domnívám se, že vydají-li se cestou vnitřního poznání a nebudou-li se sami sobě vzpírat, ale naopak svou dvojakou podstatu hluboce vnitřně přijmou, mohou ji skrze svou astrální podstatu rozumově ovládat, protože jejich duše je přenosná do jakékoli jejich fysické formy.

Vlkodlaci v legendách

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka „iránští dvounozí vlci“, kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, zde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a tedy nebyl původně považován za „zlého“. Z báje „O Wodanu a jeho vlcích“ se postupně vyvinula pověst „O divokém lovci a jeho psích“ ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u slovanů, kde byl vlk považován za „zlého tvora“ tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky, mezi nimiž zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se, ale nevytvořila zcela jednotná představa, ale naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.


Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy jak se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem, tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí se zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to ještě lidé narození v určitých astrologických momentech. Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se „hodným“ vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
Přímým stykem - pokousání, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
Umrlci - umrlec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.
Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor, obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednoduší bylo zlikvidovat ho v ho lidské podobě.

Vlkodlaci v moderní době

V moderní době se myšlenka vlkodlaků změnila podle potřeb filmového průmyslu a tento termín se začal používat pro úplně jiného tvora, než kterým vlkodlak původně byl, to samé se děje i ve fantasy literatuře (popř. jí inspirovaných RPG hrách) a hororech. Řadí se mezi lykantropy, tedy bytosti, které dokáží měnit svou podobu z lidské do zvířecí a to většinou za zvláštních okolností (buď působením magie, nebo po kousnutí jiným lykantropem stejného typu pravidelně při úplňku).

Vlkodlak je prezentován jako téměř nezranitelný díky regeneraci, působí na něj pouze některé zbraně, nejčastěji stříbro a oheň.

Stejně jako v případě upírů, řada horrorů používá vlkodlaka jako jednoduché monstrum, snažící se bez nějakého specifického cíle pokousat co nejvíce lidí.

Víc o Vlkodlacích

Dnes jsou vlkodlaci námětem řady hororových filmů a jen málokdo se už při nich třese hrůzou. Tak tomu ale nebývalo vždycky. Ještě před pár staletími lidé skutečně věřili, že existuje proměna některých lidí ve vlky, zejména při měsíčním úplňku, kdy bylo nebezpečné vycházet ven. O přímé vazbě honů na čarodějnice s vlkodlactvím (lykantropií) svědčí i kdysi všeobecně rozšířená víra, že se čarodějnice sjíždějí ke svým shromážděním (sabatům) na vlcích a pak se samy ve vlky proměňují, aby napadaly lidi i jiná zvířata. Když byl vlkodlak smrtelně zraněn, vracel se těsně před smrtí zpět do lidské podoby. Bohužel, k šíření těchto pověr přispívaly i případy velmi závažné násilné trestné činnosti duševně nemocných jedinců.

Je znám případ jistého Francouze Gillese Garniera, hromadného vraha z 16. století, který zabíjel zatoulané děti a živil se jejich masem. O podobné případy kanibalismu osob žijících osamoceně v odlehlých pustinách nebyla ve středověku nouze. Když byl Gilles Garnier posléze lapen, nejenže se na mučidlech přiznal ke svým strašlivým zločinům (které mu však byly stejně prokázány), ale tvrdil o sobě, že se proměňoval ve vlka a pak zabíjel vše živé. Nakonec byl obviněn z čarodějnictví a v lednu roku 1573 upálen.

Také Němec Peter Stube byl v 16. století odsouzen za to, že zavraždil ve své údajné vlčí podobě řadu dětí i několik těhotných žen. I jemu byl prokázán kanibalismus a po předchozím mučení ho roku 1589 také upálili.

Známý je i případ nezletilého vraha Jeana Greniera, slabomyslného pasáka, který údajně zabíjel malé děti oblečen do vlčí kůže. Pozůstatky jeho obětí se ale nikdy nenašly, a tak ho roku 1603 zprostil soud žaloby a tento slabomyslný mladík byl doživotně internován v jednom klášteře, kde za šest let zemřel. Jeho soudci dospěli při vyšetřování k závěru, že si hoch vymýšlel, a i když zřejmě nevraždil, mohl být pro své okolí nebezpečný.

Tyto a mnoho jiných kriminálních případů údajné lykantropie měly na šíření víry ve vlkodlaky nemalý vliv. Soudy s těmito zločinci se těšily velkému zájmu obyvatelstva, vždyť nebylo běžné chytit »vlkodlaka«. Jsou však ale i jiné odnože vlkodlactví, které přispívaly k umocňování této pověry. V Anglii se například zjevovali černí psi, především v místech starých pohanských kultů, ale i jinde. Černý pes se například zjevil po prudké bouřce v kostele v městečku Bungay. Dva z věřících, kteří se uvnitř zrovna modlili, černý pes zabil a třetího těžce zranil rozsáhlým popálením. Mnoho předmětů poblíž kazatelny stačil přízrak ještě poničit a potom zmizel. Dnešní badatelé se domnívají, že popis řádění tohoto černého psa připomíná fenomén kulového blesku. Proč ale právě »černý pes« a nikoli »zářící pes«? To už prý zapracovala lidská fantazie…

Podobná zjevení černých psů údajně pronásledovala řadu osob, žijících v 19. století například v americkém státě Missouri, kde byla víra ve vlkodlaky rovněž silně zakořeněná. Avšak nejvíc případů tohoto zjevení přece jen pochází z východní Anglie, z míst, kde dodnes leží prehistorické kamenné svatyně. Podobná místní legenda inspirovala později i A. C. Doyla k napsání bestselleru o psu baskervillském.

Je zde ale ještě něco, na co bychom neměli zapomínat. Totiž případy skutečné lykantropie, tedy lidí, kteří se stali »vlky« nikoli z důvodu svých zločinných úmyslů, ale kvůli osobním tragédiím, jež je potkaly. Z literatury známe dva nejznámější prototypy - Tarzana a Mauglího. Jde o vzácné případy osob, které skutečně odchovala divočina, a ony tak dočasně ztratily své lidské instinkty. Snad nejproslulejší je ale skutečný případ indických dětí Amaly a Kamaly, nalezených v roce 1920 v džungli, které skutečně odchovali vlci. Tato lidská »vlčata« nikdy nezískala zpět své lidství. Běhala po čtyřech, vrčela, kousala a škrábala a v zajetí se naučila reagovat jenom na určité povely. Pokud by Amala s Kamalou vyrostly v džungli, izolovány od lidí, staly by se možná jednoho dne skutečnými lidskými »vlkodlaky«. Mladší Amala zemřela už po roce zajetí (nebyly jí ještě ani 3 roky - pozn. aut.), mnohem starší Kamala ji přežila ještě o devět let. Zvládla pouze jednoduché práce. Historie zná i další případy »divokých dětí«. V roce 1729 našli podobně zvlčilého chlapce poblíž Hannoveru. Živil se sběrem kořínků, kůrou i drobnými hlodavci a ptáky. Byl převezen do Anglie, kde o něj pečovala církev. Mluvit se nikdy nenaučil. Kdyby nebyl nalezen, měli by v Německu asi o jednoho »vlkodlaka« více. Kolik podobných případů odložených dětí, vychovaných vlky či jinými zvířaty, se asi ve středověku odehrálo? Kolik mentálně zaostalých jedinců vyrostlo v divočině až do dospělosti, aby se z nich posléze stali masoví vrazi a kanibalové? Nebyl nakonec i případ již uváděného Gillese Graniera jen odrazem podobné reality? Propojením mýtických tradic o zbožšťování vlků a skutečné, objektivně existující lykantropie? Zdá se, že to nelze vyloučit…

Vlkodlaci a věda

Leccos o lykantropii napovídá i dnešní věda, především medicína. Například v odlehlých oblastech Balkánu, kde byla víra ve vlkodlaky, upíry a jiné démony zvlášť pevně zakořeněná, se dlouho v povědomí tamního horského obyvatelstva udržoval pohanský kult krve. Věřilo se, že lidská krev má kouzelné účinky, a to nejen jako prevence proti různým neduhům, ale i jako omlazující prostředek. Lidská krev byla používána i k rituálům černé magie ve spojení se zaříkávadly proti nemocem. Mnoho lidí trpělo chudokrevností, nedostatkem důležitých minerálů a konzumace zvířecí a v krajním případě i lidské krve zdravých jedinců byla považována za významný léčebný prostředek. I lékaři, ošetřující v roce 1492 umírajícího Innocence VIII., provedli drastickou transfúzi u tří mladých chlapců, aby odvrátili papežovu smrt. Papež sice odmítl lidskou krev vypít, protože to považoval za těžký hřích, ale všichni chlapci, oslabení nadměrnou ztrátou krve, následkům této transfúze podlehli.

Známé jsou i případy bestiálních vražd mladých dívek, služebných české šlechtičny Kateřiny Bechyňové z Lažan, nebo uherské hraběnky Alžběty Báthoryové z Čachtic, které věřily, že jim bylinné koupele s příměsí lidské krve zachovají krásu a věčné mládí. Tyto, svého druhu extrémní případy přesvědčivě dokládají, jak byl tehdy kult léčebných účinků lidské krve rozšířen.

Lykantropie však měla své racionální jádro i v něčem jiném. Lze za ni dnes považovat i velice vzácné onemocnění, které vzniká při dlouhodobém a téměř totálním nedostatku železa a některých dalších látek v lidském organismu. Následkem absence železa docházelo například k deformacím obličejové části hlavy, kdy se protahovala dopředu dolní i horní čelist a tvář takto postižené osoby pak připomínala skutečně zvířecí tlamu. Tito lidé, vyvržení ze společnosti jako »vlkodlaci«, byli nuceni žít v ústraní a opatřovali si jídlo všemi dostupnými prostředky: krádežemi i loupežemi. Jejich samota po čase způsobovala vážné duševní poruchy končící nezřídka i šílenstvím a kanibalismem. Moderní medicína dokládá, že konzumace krve rozvoj lykantropie jako nemoci skutečně zastavovala, poněvadž tito »vlkodlaci« tak získávali živiny, jejichž akutním nedostatkem trpěli. Vlkodlactví tak mělo i tohle pozadí, jež přispívalo k šíření legend o převtělování »prokletých« lidí ve vlky. Podle dobrozdání dnešní medicíny mohlo být vlkodlactví podmiňováno především duševními nemocemi, mezi nimiž dominovalo rozštěpení osobnosti - schizofrenie, přičemž se například vliv měsíčního úplňku mohl projevovat jako aktivátor záchvatů. Statisticky je prokázáno, že v období úplňku stoupá počet násilných trestných činů i nemocí. Proto i velmi dávné představy, že právě při úplňku dochází k oněm transformacím některých lidí ve vlky, nemusely být až tak neopodstatněné a vycházely z tradic a pozorování mnoha generací. Dnes už sotva můžeme spočítat, kolik psychicky narušených osob se stalo obětmi středověkého pronásledování čarodějnic, vlkodlaků či upírů. Jeden z nejproslulejších lovců čarodějnic a vlkodlaků ve Francii přelomu 16. a 17. století, Pierre de Rousteguy, se chlubil tím, že dal upálit na 600 lidí. Jak sám zaznamenal, začalo roku 1613 v kostele v Amou asi 40 žen najednou štěkat a výt. Snad šlo o projev nějaké masové hysterie, ale postižené osoby byly obviněné z čarodějnictví a skončily na hořících hranicích. V Německu pak v průběhu 16. a 17. století skončilo na popravištích a v ohni nejméně sto tisíc lidí pro podezření z čarodějnictví či vlkodlactví.

Jedno dnes víme jistě. Ve většině případů šlo o oběti psychických poruch a masové hysterie, již pomáhalo rozpoutat církevní tmářství křesťanské civilizace - jev, jenž u jiných kultur tehdejšího světa neměl obdoby. Šlo o výsledek zvrácené víry křesťanského extremismu v té nejkrutější podobě, který zůstává trvalým svědectvím i varováním před zneužitím jakéhokoli náboženství pro ryze mocenské a antihumánní cíle.

Vlkodlaci

V 16. a 17. století patřila víra v existenci vlkodlaků k nejrozšířenějším pověrám v Evropě. Stala se dokonce i součástí víry v upíry, kdy byli lidé přesvědčeni o tom, že upír na sebe může brát vlčí podobu. Snadněji pak útočil na svou oběť skokem na hrdlo, aby mohl lépe pít lidskou krev. Problematika vlkodlactví je však mnohem složitější, než by se na první pohled zdálo.

Klademe-li si otázku, jak víra ve vlkodlaky vlastně vznikla, záhy zjistíme, že odpověď není vůbec jednoduchá. Vlkodlactví totiž obsahuje velmi výrazné faktory náboženské, sociologické i kriminologické, přičemž každý z nich působil uvnitř tehdejší středověké společnosti velice dlouho. Víra ve vlkodlaky tak byla výslednicí určitého společensky působícího procesu, kde hlavní roli sehrávala nevzdělanost, náboženské tmářství a částečně i jisté kultovní historické dědictví, sahající hluboko do minulosti. Už v prehistorickém stádiu vývoje lidských dějin symbolizoval vlk, jinde šakal nebo kojot, smrt. Tehdy si pravěcí lidé, nahánějící zvěř v tlupách, všimli, že stejným způsobem loví kořist i vlci ve smečkách a zpravidla vždycky úspěšně. Právě tady lze vysledovat stopy po rituálech, při nichž lidé doby kamenné navlékali na sebe před lovem vlčí kůže v naději, že jim to pomůže k úspěchu. Někteří dokonce ve vlčích kůžích i lovili. Ta absorbovala lidský pach a bylo tak možné snáze se ke kořisti přiblížit. Vlk se později stával mezi prvobytně pospolnými kmeny i rodovým znamením a byl vzýván jako přírodní božstvo. Koneckonců, v Evropě patřili vlci až do hlubokého středověku k nejrozšířenějším a nejnebezpečnějším šelmám.

Vlk, respektive šakal patřil i k významným božstvům staroegyptské civilizace. Bůh se šakalí hlavou Anúbis byl i zde bohem smrti a podsvětí, jeho vzývání bylo spojeno s kněžskými rituály, připomínajícími pozdější černou magii. Vlk stojí i na počátku římské civilizace. Byla to slavná římská vlčice, která podle staré pověsti odkojila legendární zakladatele Říma, Romula a Rema. I u starých Germánů byl vlk významným atributem boje a války. Lidé vypozorovali, že když tato šelma zaútočí, téměř nikdy se nevzdává. Pozornosti jistě neunikla ani inteligence těchto zvířat, která svou kořist napadají většinou až ve chvíli, kdy si jsou jistá svou převahou.

Vlk, ve spojení s krutostí, násilím a smrtí, tak vždy patřil mezi nejvýznamnější symboly nejstarších náboženských představ lidí. Dalo by se říci, že to byl velice výrazný duchovní archetyp lidské civilizace už v raných etapách jejího vývoje, byť se většinou nejednalo o symboliku právě pozitivní, a u některých pohanských národů bývaly vlčí rituály dokonce spojovány s krvavými lidskými obětmi. Nástup křesťanského náboženství však zdaleka neznamenal vymýcení starých pohanských zvyků, tradic a rituálů. Pohanské představy o démonech a tajemných silách přírody dál přetrvávaly a získávaly nový rozměr v alchymii a okultismu. Právě 16. století bylo érou nového vzepjetí magie, díky přechodnému, renesančnímu uvolnění duchovního života feudální společnosti, které přervalo dogmatický úzus dosud asketicky pojímaného křesťanství. Sama církev se zmítala v té době ve vážných problémech, které měly svůj vnější výraz v nástupu protestantského reformismu a věroučných sporech. Proto se hledaly nové cesty, jak proniknout do tajemství lidského bytí, přírody i božích zákonů. Alchymie, magie a další okultní praktiky byly jednou z takových cest, ruku v ruce s rostoucí pověrčivostí.

Bylo by ovšem mylné se domnívat, že církev stála zcela stranou tohoto procesu rostoucího zájmu o tajemno všeho druhu. Svým způsobem se tohoto boomu sama účastnila. Vyhlášením boje s čarodějnictvím v duchu nechvalně proslulého spisu Kladivo na čarodějnice se především katolická církev staví do pozice strážce křesťanské víry. Tento boj je zároveň součástí jejího vlastního boje za nové duchovní sjednocení křesťanstva i obnovou jejích otřesených mocenských pozic a návratu ke stavu, kdy byla jedinou duchovní společenskou silou, kterou sice nikdy být nepřestala, ale ztratila svou dřívější razanci v tvorbě a ovlivňování náboženského života, jenž plynul svou vlastní setrvačností. Vrcholní představitelé kléru věděli, jak mocná je lidská pověrčivost, vždyť i mnozí církevní hodnostáři byli v jejím zajetí a nyní ji hodlali využít ve svůj prospěch. V rámci boje s čarodějnictvím bylo totiž možné se zároveň vypořádat s heretiky, odpadlíky a vůbec se všemi, kdo inklinovali k volnomyšlenkářství, či praktikovali takové způsoby jednání, jež církev považovala vždycky za škodlivé a nežádoucí. Mělo to jednu výhodu. O tom, kdo je kacíř, čaroděj, nebo čarodějnice, měla rozhodovat církev sama. Mohla se tak zbavovat všech svých skutečných i domnělých protivníků. A hysterie, rozpoutaná mezi nevědomými lidmi, jí v tom byla výtečným pomocníkem.

uhryznutie vlkdlaka:

http://s1.bitefight.sk/c.php?uid=49353

<!-- BlueBoard.cz Navstevni kniha -->
<a href="http://www.blueboard.cz/kniha_0.php?hid=doo50159e1i1nveppx8hsk0243k5kb">Návštěvní kniha</a>
<!-- BlueBoard.cz Navstevni kniha KONEC -->