ninjovia

Možno by ste sa radi dozvedeli o Koloseu viac - kedy bolo postavené a aké hry sa tu hrali. Koloseum sa pôvodne nazývalo Amfiteáter Flaviovcov, pretože bol spoločným dielom cisárov z Fláviovskej rodiny: Vespasiána, Tita a Domiciána. Vespasián so stavbou začal v rokoch 72 až 75 n. l., jeho syn Titus pokračoval v práci a v roku 80 n. l. stavbu slávnostne otvoril. Jeho brat Domicián ju neskôr dokončil.

Prečo sa nazýva Koloseum?
To je zaujímavá otázka, ale nepoznáme nijakú presnú odpoveď. Zdá sa, že až v 8. storočí n. l., sa aréna začala nazývať Koloseom. Niektorí sa domnievajú, že toto meno pochádza z jeho kolosálnych rozmerov. Iní hovoria, že je to kvôli blízkej soche Nera, obrovskému kolosu vysokému asi 35 metrov, ktorý Nera predstavoval ako boha Slnka.

Základné rozmery
Jednoduché tvrdenie, to, že bol najväčším rímskym amfiteátrom, neznamená veľa bez niektorých podrobností. Napríklad, bolo postavené v podobe elipsy, s dlhšou osou 188 metrov a kratšou osou 156 metrov. Má obvod 527 metrov a výškou 57 metrov. Dielo si vyžadovalo desiatky tisíc ton travertínu, čo je druh mramoru, ktorý sa ťažil v neďalekom meste Tivoli, a 300 ton železa na spojovanie mramorových blokov. Stavitelia použili tiež množstvo toho, čomu dnes hovoríme prefabrikované dielce. Na inom mieste sa vyrábali kvádre a kamenné stĺpy a potom sa prepravovali na miesto stavby. To vysvetľuje rýchlosť, s akou bolo Koloseum postavené. Len si predstavte, na vybudovanie tejto obrovskej stavby stačilo päť až osem rokov.

Koľko otrokov pracovalo na Koloseu?
Je možné, že na ťažkú prácu tu použili vojnových zajatcov, ale to bolo všetko. Rýchlosť, s akou bola stavba dokončená a rozličnosť použitých materiálov naznačujú, že tu museli pracovať profesionálni robotníci a remeselníci.

Koľko poschodí má Koloseum?
Zvonku môžete vidieť tri poschodia s dokonale symetrickými oblúkmi. Pôvodne bol každý oblúk ozdobený nejakou sochou a každé poschodie malo 80 oblúkov. Nad tretím poschodím môžete vidieť štvrté poschodie s veľkými obdĺžnikovými oknami.

Koľko divákov pojalo?
Väčšina príručiek udáva asi 45 000 sediacich a 5 000 stojacich. Niektoré zdroje tvrdia, že sa sem mohlo vojsť vyše 70 000 divákov. Nech je to akokoľvek, kapacita bola značná. Obrovská plachta proti slnku, čiže velarium, zakrývala tu časť arény, kde boli sedadlá, a tak chránila publikum.

Amfiteáter bol postavený na betónovom základe hrúbky 13 metrov, čo prispelo k jeho stálosti po celé storočia. To, čo dnes vidíte, prešlo počas histórie mnohými požiarmi a zemetraseniami. Avšak najväčší nepriatelia Kolosea boli stavitelia z období renesancie a baroka, ktorí ho využívali ako veľmi dostupný a lacný zdroj travertínu a mramoru. Niektoré z dôležitých budov v Ríme boli postavané alebo opravované z materiálu odtiaľ.
Čo bolo dole v strede?
To bol suterén pre zariadenie, ktoré sa používali pri predstaveniach. Uchovávali sa tu kulisy spolu s klietkami pre divoké zvieratá, zbrane a kladkostroje s protizávažiami k zod- vyhnutiu šeliem a gladiátorov na úroveň arény. Podlaha arény, ktorá zakrývala podzemie, bola drevená. Preto po nej nič neostalo. Obvod samotné arény bol obklopený vysokou sieťou, alebo ochrannou kovovou ohradou. Na tejto sieti, ktorá bola podoprená tyčami, boli bodce a valce zo slonoviny, čo šelmám znemožňovalo po nej vyliezť. A zdá sa, že ďalším opatrením tu boli početní strelci, ktorí stáli okolo arény.

Museli diváci za vstup platiť?
Nie, vstup do Kolosea bol voľný. Bola to súčasť postupu vládcov, ktorí ponúkali bezplatnú zábavu, aby ľud udržali pod kontrolou. V skutočnosti boli tieto predstavenia ako droga, ktorá kazila ľudské svedomie. Rímsky básnik Juvenal použil slávny výrok ‚panem et circenses', ‚chlieb a hry', keď vyjadruje svoju ľútosť nad jednaním rímskych obyvateľov, ktorí žili hlavne pre jedlo a pre zábavu. Rímska spoločnosť bola rozdelená do tried, ako ukazuje rozčlenenie sedadiel v aréne. Predné miesta boli určené senátorom. Za nimi boli sedadlá mužov a zbytok, vyššie, bol pre ženy a pre otrokov.

Bojovali tu gladiátori?
Boli hlavne dva druhy predstavení, munera, čiže zápas dvoch gladiátorov, a venationes, lov šeliem. Taktiež tu boli usmrcovaní zločinci, keď ich neozbrojených vydali napospas gladiátorom, alebo keď ich vrhli divokým zvieratám. Ich smrť poskytla hrozný pohľad pre ‚potešeni nie' publika."
Gladiátori
...boli otroci, ktorých vyberali z vojenských zajatcov a ktorí prijali akúkoľvek prácu, aby si zachránili svoju kožu. Niektorí boli zločinci, ktorí, aby sa vyhli rozsudku smrti, vyhlíželi po väčšej šanci v zápasu gladiátorov. Ostatní boli gladiátori dobrovoľne. Mali také školy, ktoré ich cvičili, než začali so svoju kariérou. K zápasu mohli používať rozličné zbrane, ako meč, nebo oštep a štít, nebo sieť a trojzubec (oštep s troma hroty). I keď tento klan niesol názov ludi gladiatorii, gladiátorské hry, toto stretnutie bolo tragickým pohľadom, ktorý často končil smrťou jedného zo zápasiacich."
Keď gladiátori vošli do arény, zdravili vládcou slovami‚ Ave Caesar, morituri te salutant', čo znamená, ‚Buď zdravý, cisár, my, ktorí ideme na smrť, ťa zdravíme.'"
V raných dobách rozhodoval o osude poraneného víťaz. Neskôr toto právo prešlo na samotného vládcu, ktorý rozhodol potom, čo počul rozsudok davu. Ak diváci pociťovali, že poranený bojoval statočne, zdvihli svoje palce a volali ‚Mitte!' (Prepusť ho!), čím žiadali, aby jeho život bol ušetrený, a ak vládca tiež ukázal zdvihnutý palec, poranenému bolo dovolené žiť. Ak naopak diváci považovali jednanie poraneného za zbabelé, ukázali svojimi palcami k zemi a kričali ‚Iugula!' (Zabi ho!). Keď zopakoval vládca rovnaké gesto, znamenalo to rozsudok smrti nad poraneným gladiátorom. Všetko, čo mohol urobiť, bolo nastaviť svoj krk víťazovi k smrteľnému úderu. To všetko sa odohrávalo za potlesku a kriku davu. Víťaz tak dostal drahé dary a zlaté mince.

Kruté divadlo
Áno. Ľudská krv tu doslova tiekla, bez ohľadu na krv divokých zvierat, ktoré tu zabíjali. Predstavenie so zvieratami bolo jednoduché predvedene trénovaných šeliem, ktoré poslúchali príkazy svojho cvičiteľa, podobne ako to vidíme v dnešnom cirkuse. Ale častejšie bojovali divoké zvieratá navzájom, alebo ich honili a zabíjali. Bola to doslovná jatka. Len si predstavte, že pri slávnostnom otvorení Kolosea tu bolo za jeden deň zabitých päť tisíc divokých zvierat!"

Kamene, ktoré k nám povedia dejiny, môžu odhaliť množstvo zaujímavých vecí. V Koloseu sa odráža výnimočný talent dávnych Rimanov na poli architektúry a stavebníctva. Boli to stavitelia mostov, silníc, akvaduktov, divadiel, arén, chrámov a palácov.

Najväčší amfiteáter, ktorý bol kedy postavený v Ríme je symbolom veľkosti Ríma. Meno koloseum mu bolo dané až začiatkom stredoveku. Stavba kolosea začala cisárom Vespasianom na rovine medzi kopcami Celio, Palatino a Esquilino, kde sa nachádzalo umelo vybudované jazero, ktoré pred začiatkom stavebných prác bolo vysušené. Cieľom Vespasiaána bolo vrátiť rímskemu ľudu to, čo mu bolo odohrané Nerom.
Chcel tiež darovať Rímu veľký amfiteáter, miesto toho, ktorý už nepostačoval, nazývaný Amfiteatro di Tauro, ktorý sa nachádzal na Campo Marzio a po požiari v roku 64 n. l. provizórne postavený Neronom.
Výstavba začala v roku 72 n .l. na príkaz cisára Vespasiána, kedy budova mala len prvé dve vonkajšie poschodia s prvými tromi vnútornými radami stupňov. Jeho ukončenie až po štvrtú a piatu radu stupňov bolo uskutočnené za vlády Titta. Prevádzka kolosea bola v roku 80 n. l. zahájená divadelným predstavením a veľkolepými hrami, ktoré trvali 100 dní. Domiziano tento amfiteáter dokončil do takého vzhľadu a rozmerov ako ho môžme vidieť do dnes. Podľa dochovaných správ dal postaviť bronzové štíty, ktoré dekorovali atiku (clipea) a pripojil maeniánum summum, tretie vonkajšie poschodie s dreveným poschodím. Človeka jeho mohutnosť ohromuje. Dosahuje výšku 57 metrov a po obvode meria 527 metrov. Amfiteáter bol schopný pojať 50 000 ľudí a každý z nich mal očíslované sedadlo. Bolo tam 80 vchodov, takže budova sa mohla rýchlo výprázdniť. Cisár mal svoj vlastný vchod a lóžu. Rytieri a bohatí občania sedeli na najbližších dvoch úrovniach za cisárom v blízkosti arény. Amfiteáter bol postavený zo sivo-ružových travertínových kvádrov spojených železnými skobami (nie maltou) a základy zapustili do hĺbky 9 metrov. Aréna mala drevenú podlahu pokrytú pieskom. Pod arénou sa skrýval (teraz odokrytý) systém podzemných chodieb so šachtami a výťahmi. Pôvodne bolo koloseum celé obložené mramorom a na vonkajšej strane malo na druhom a treťom poschodí spolu 80 arkád ozdobených sochami. Jeho horný okraj lemovali taktiež sochy. Koloseum pripomínalo kráľovskú korunu posiatu klenotmi. Pozoruhodná bola akustika divadla, kde šepot na javisku bolo možno jasno počuť aj vo vrchnom rade sedadiel. Koloseum je dnes v ruinách, ale hoci z neho už takmer chýba stále ostáva najväčšou pamiatkou starého Ríma.

Historie zápasů

Ačkoliv se za vynálezce gladiátorských zápasů obecně považují Římané, ti je ale ve skutečnosti převzali od Etrusků. Ovšem ani oni nebyli vynálezci této zábavy – prapůvod můžeme hledat až u starých Řeků. Etruskové věřili, že pokud někdo zemře, bude se vracet na zem a strašit. Tomu se dalo zamezit jedině smrtí někoho jiného. Zprvu se zabíjeli zcela neviní lidé, později ale přišli na lepší nápad – vzali dva zajatce (otroky, zločince) a nechali je bojovat nad hrobem zemřelého. Ten, kdo prohrál, se stal obětí. A aby ty zápasy byly ještě zajímavější, gladiátoři se začali učit na speciálních gladiátorských školách.

V pozdějších dobách pokud Říman nechtěl pořádat při pohřbu gladiátorský zápas, byl k tomu donucen, jinak by nemohl pohřeb ani provést.

• 264 př. n. l. – Říman Brutus Pera měl na svém pohřbu hned 22 soubojů
• 200 př. n. l. – na pohřbu konzula Marca Valeria Laevina se střetlo 50 gladiátorů
• 183 př. n. l. – po smrti kněze Publia Crassa stanulo na bojišti více než 200 gladiátorů
• 174 př. n. l. – Flaminius uspořádal svému otci pohřeb, který trval tři dny a bojovalo na něm celkem 74 gladiátorů

Pak už přestaly být zápasy jen záležitostí pohřbu. Lidé si je tak oblíbili, že se začaly konat jen tak, pro zábavu. Toho zneužívali i politikové, kteří dlouhotrvajícími hrami odvraceli pozornost lidu od vojenských neúspěchů. Proti rozšiřování her se z císařů stavěli jen Tiberius a Marcus Aurelius. Ostatní je podporovali, proto se délka trvání her neustále prodlužovala – za Augusta to bylo 66 dní v roce, za Marca Aurelia (trochu paradoxně) to bylo 135 dní a ve 4. století se bojovalo přes 175 dní v roce. Za císaře Vitellia se jeho narozeniny slavily ve všech 265 obvodech Říma, za Tita zabraly oslavy otevření Kolosea 100 dní, a při oslavě Traianova vítězství nad Dáky trvaly 123 dní a utkalo se zde na 10 000 gladiátorů.

• okolo 100 př. n. l. – pro gladiátorské zápasy se začínají stavět speciální arény
• 105 př. n. l. – konsulové Gaius Marius a Publius Rufus pořádají dlouhé hry pro zamaskování válečných neúspěchů na severni hranici říše
• asi 80 n. l. – otevřena největší gladiátorská aréna všech dob – Koloseum pro 50000 diváků; jmenovalo se podle nedaleké kolosální sochy císaře Nerona
• 73–71 př. n. l. – Spartakovo povstání, přes počáteční neúspěchy římské armády, potlačeno a velitelé povstání ukřižováni při silnici Via Appia (mezi Římem a Capuou).

Konec gladiátorských zápasů s sebou přinesl až rozmach křesťanství. Nastálo zakázány byly v roce 404 po incidentu, kdy řecký mnich Telemachos vnikl do arény ve snaze zabránit boji, rozvášněný dav jej ale zabil. To rozlítilo císaře Honoria a hry zakázal.

[editovat] Jak se člověk mohl stát gladiátorem

Za raných dob římského gladiátorství byla většina gladiátorů otrockého stavu. Mezi otroky , kteří byli přinuceni k povolání gladiátora, se nacházeli mnozí váleční otroci, kteří podle zvyklosti tehdejší doby ztráceli veškerá lidská práva a byli degradováni na zboží. Jejich výcvik byl proto méně nákladný. Třetí významnou skupinou byli trestanci. Byli to většinou těžcí zločinci a takzvaní pachatelé činů proti státu, kteří byli římskými soudy odsouzeni do gladiátorské školy nebo rovnou do arény. Později, když potřeba gladiátorů nebývale vzrostla, museli do arény i menší lotři, např. podvodníci. Vedle otroků, válečných zajatců a zločinců nabyla v rané době císařské na významu ještě čtvrtá skupina gladiátorů: auctorati. Tak nazývali Římané státní občany, kteří se dobrovolně zavázali k boji v aréně. Nejpozději do konce 1.století po kristu, představovali hlavní masu gladiátorů z povolání. Mnozí auctorati byli zkrachovanými existencemi z nejnižších lidových vrstev. Lákalo je státní odbytné, jež dostávali ti, kteří přestáli svou gladiátorskou služební dobu. Jako auctoraté se však nenechávali naverbovat jen chudí lidé. I synové bohatých rodin vstupovali někdy mezi gladiátory. Do arény je především táhla touha po dobrodružství, dráždivá hra se smrtí. Na rozdíl od otroků, válečných zajatců a zločinců směli auctoraté bydlet mimo gladiátorské školy. Museli sice pravidelně chodit do služby, jinak se však mohli pohybovat volně. Mnozí z nich měli dokonce děti a manželky.

[editovat] Druhy gladiátorů

• Samnita – nosil bohatě zdobené brnění skládající se z otevřené helmy s klapkami na tvářích, chocholem a peřím; trup chránily náprsní destičky; dalšími součástmi zbroje byly kovové rukavice, jedna nebo dvě holenice a velký oválný nebo čtvercový štít. Zbraní byl samnitovi meč, zřídka pak kopí. Tento typ gladiátora byl za císařství zrušen a nahrazen hoplomachem.
• Thrák – nosil jednoduchou otevřenou helmu s lícními klapkami, malý kulatý štít, dvě holenice, krátký zahnutý meč nebo méně často oštěp
• Hoplomachos – měl skvělou helmu s hledím, holenice, velký čtyřhranný štít a meč nebo kopí
• Murmillus – pravděpodobně byl vyzbrojen přilbou zdobenou rybou, velkým oválným štítem a dlouhým mečem. Je ve velké míře shodný s gladiátorem, zvaným Gal
• Retiarius – nosil jen pancíř na paži s pevným štítem na rameni. Bojoval vrhací sítí, trojzubcem a dýkou
• Secutor – Hoplomachos specializovaný na boj s Retiariem; disponoval hladkou helmou, aby neposkytoval snadný terč na zachycení sítě
• Andabates – bojoval s helmou bez otvoru pro oči
• Dimachaerus – vyzbrojený dvěma dýkami, měl holenice a vypolštářovanou kazajku; nenosil helmu
• Eques – jezdec; bojoval kopím nebo mečem; chránil ho malý kulatý štít, náprsní pancíř a bandáže na ruce se zbraní
• Essedarius – gladiátor bojující na voze, který řídil vozataj; míval zbraně na dálku – luk a vrhací kopí, zblízka používal meč
• Laquerius – gladiátor podobný Retiariovi, strhával však nepřítele lasem a zbraní mu bylo kopí a dýka
• Sagittarius – lučištník
• Veles – gladiátor, jehož hlavní zbraní byl oštěp

[editovat] Pozdrav gladiátorů

"Ave caeser, mori turi te salutant" – Dobrý den císaři, jdoucí na smrt tě zdraví. Volali zdravili tak gladiátoři císaře? Ne! Ve skutečnosti se to stalo jen jednou a to ještě nebyli praví gladiátoři. Bojovat mezi sebou měla skupina zločinců pro pobavení císaře Claudia, oni ale nechtěli a tak císaře pozdravili. Ten svým strážím přikázal aby zločince upálili a ti se tak raději pustili do boje. Souboj se císaři natolik zalíbil, že nakonec poslednímu přeživšímu daroval svobodu.

[editovat] Smrt gladiátorů

Obecně se má za to, že gladiátoři bojovali až do úplné smrti. To ale platilo pouze v počátcích zápasů, kdy bojovali jen zločinci. V pozdějších dobách, kdy boj probíhal ve specializovaných arénách, tomu tak už nebylo. Vycvičit špičkového gladiátora totiž bylo nesmírně nákladné a lidé si jednotlivé gladiátory oblíbili, dokonce na ně sázeli. Proto na život a na smrt bojovali pouze váleční zajatci a zločinci (zvaní noxii), zatímco špičkoví gladiátoři bojovali buď mezi sebou jen „na oko“, nebo proti noxiům. Pokud přežili několik let, jejich pánové je zpravidla propouštěli a z gladiátorů se stali značně oblíbení svobodní lidé.

[editovat] Ženy gladiátorky

S přibývající pestrostí her v průběhu času vystupovaly v arénách stále častěji i gladiátorky. Římané nazývali tyto ozbrojené ženy podle bojovného ženského kmene řecké mytologie amazonkami.Gladiátorky se mohly směle srovnávat se svými mužskými kolegy v povolání, pokud jde o odvahu, šikovnost a vytrvalost. Zápasy Amazonek sice nebyly v římských arénách pravidlem, nepředstavovaly však žádnou raritu. Víme to na základě dobových zobrazení, především ale z dochovaných protestů a posměšků rozhněvaných mužů, kteří se nemohli smířit s těmito, pro ně pohoršlivými, představeními. Teprve v roce 200 po Kristu zakázal císař Septimius Severus jednou pro vždy vystupování žen v aréně. Během jeho vlády se boje Amazonek rozšířily do té míry, že dokonce ani tento hrubý vojenský císař tomu už nemohl déle přihlížet.

[editovat] Naumachia

Za nejvýpravnější gladiátorská představení můžeme jednoznačně považovat rekonstrukce námořních bitev, tzv. naumachie. Slovo naumachia odkazovalo jednak k povaze této podívané, jednak k prostředí, v němž se odehrávala, zpravidla šlo o upravenou arénu nebo za tím účelem zbudovanou obrovskou nádrž. Naumachie představovaly divácky mimořádně vděčný, avšak organizačně i finančně nejnáročnější druh her, jaké bylo ve starověkém Říme spatřit. Umělé jezero muselo být dostatečně hluboké, aby se na hladině mohla odehrát inscenovaná bitva válečných lodí, a k jeho naplnění a vypuštění sloužil složitý nákladný systém nádrží a kanálů. V naumachiích byli hlavními aktéry bitvy zločinci přinucení k boji na nejisté, vzdouvající se hladině miniaturního moře. Většinou šlo o menší skupiny bojovníků, výjimečně proti sobě stály šiky čítající tisíce mužů. Prostředky vynaložené na pořádání gladiátorských her bledly ve srovnáním s předváděním naumachií. Mezi nejnákladnější patřili námořní bitvy, které se odehrávali na místech zbudovaných pro tuto jedinou příležitost a dokládali víru impéria v neotřesitelnost vlastního mocenského postavení a nevyčerpatelnost přírodního bohatství.

hranie gladiatus:http://s1.gladiatus.org/game/c.php?uid=16640